EU zpřísňuje bankovnictví ve třetích zemích od roku 2027 – co to znamená pro zlato v Singapuru?
24. srpna 2026
11. ledna 2027.
Toto datum by mohlo být důležité pro banky ve Švýcarsku, Velké Británii, USA nebo Singapuru, pokud aktivně nabízejí určité služby klientům v Evropské unii.
Důvodem je nová evropská směrnice o kapitálových požadavcích CRD VI.
Na sociálních sítích se mezitím šíří podstatně dramatičtější zpráva:
Občané EU by si v budoucnu prakticky již nemohli otevírat účty mimo EU.
Je to pravda?
Ne – alespoň ne v této paušálnosti.
Skutečná regulace je přesto zajímavá.
Článkem 21c směrnice CRD VI EU sjednocuje přístup na trh pro určité podniky ze třetích zemí.
Pokud chce dotčený podnik ze třetí země nabízet určité klasické bankovní služby v členském státě EU, musí tam v zásadě zřídit povolenou pobočku.
V jádru jde zejména o:
vklady a jiné splatné peněžní prostředky,
poskytování úvěrů,
záruky a závazky.
Tím bude například pro banku ze Singapuru nebo Švýcarska obtížnější nabízet určité klasické bankovní služby přímo a aktivně v Německu, aniž by zde disponovala potřebnou strukturou a povolením.
To ve směrnici takto nestojí.
Naopak.
CRD VI obsahuje důležitou výjimku.
Pokud se klient obrátí na podnik ze třetí země z vlastní iniciativy, může se uplatnit takzvaná výjimka Reverse-Solicitation.
Směrnice navíc v bodech odůvodnění výslovně objasňuje, že využívání bankovních služeb mimo Unii má zůstat nedotčeno.
To je podstatný rozdíl.
EU tedy svým občanům obecně nezakazuje využívat bankovní služby mimo EU.
Reguluje spíše to, za jakých podmínek smí podniky ze třetích zemí nabízet určité bankovní služby na trhu EU.
Ani to nelze ze směrnice vyvodit.
Čl. 21c odst. 5 výslovně chrání stávající smlouvy uzavřené před 11. červencem 2026.
Cílem regulace je zachovat nabytá práva klientů z těchto smluv.
Jak budou jednotlivé banky se svými evropskými klienty zacházet, je jiná otázka.
Regulační zátěž totiž může vést k tomu, že poskytovatel již nebude chtít z ekonomických důvodů obsluhovat určité skupiny klientů.
To by však byl obchodní důsledek regulace – a nikoliv zákonný zákaz zahraničního účtu.
Směrnici CRD VI by proto člověk neměl ani dramatizovat, ani zlehčovat.
EU skutečně mění podmínky pro přeshraniční finanční služby.
Cílem je harmonizovaný regulační rámec a silnější dohled nad bankami ze třetích zemí, které působí na evropském trhu.
EBA k tomu teprve 7. července 2026 zveřejnila své finální pokyny pro povolování poboček ze třetích zemí.
Pro poskytovatele to znamená více regulačních požadavků.
Pro klienty to může znamenat, že určité zahraniční banky přehodnotí svou nabídku pro klienty z EU.
To je reálná změna.
Ale je to něco jiného než kontrola pohybu kapitálu.
Zde to začíná být pro investory zajímavé.
Bankovní účet a fyzické zlato jsou totiž právně i ekonomicky dvě zcela odlišné věci.
Bankovní zůstatek je pohledávka vůči bance.
Majitel účtu nevlastní konkrétní bankovky, které vložil.
Vlastní nárok vůči úvěrové instituci.
Fyzické zlato naproti tomu může být přímým vlastnictvím klienta.
Rozhodující je přitom konkrétní právní konstrukce.
V případě plně alokovaného fyzického zlata nejde o vklad, nýbrž v zásadě o vlastnictví majetkové hodnoty.
Přesně toto rozlišení se v aktuální diskusi vytrácí.
CRD VI reguluje bankovní služby.
Z toho automaticky nevyplývá, že by si občan EU v budoucnu nesměl pořídit a nechat uschovat fyzické zlato ve Švýcarsku nebo v Singapuru.
Článek 21c neobsahuje ani obecnou povinnost držet majetkové hodnoty v rámci Evropské unie.
To je pro diskusi o mezinárodní diverzifikaci majetku zásadní rozdíl.
Naopak by bylo neseriózní z toho vyvozovat, že fyzické zlato mimo EU je v zásadě imunní vůči evropské regulaci.
Rozhodující je vždy konkrétní smluvní ujednání, poskytovatel, platební cesty, předpisy proti praní špinavých peněz, daňové povinnosti a otázka, jaké služby jsou skutečně poskytovány.
Mezinárodní diverzifikace proto neznamená absenci regulace.
Znamená to nejprve pouze:
Ne všechny majetkové hodnoty se nacházejí ve stejném právním, měnovém a finančním systému.
Zajímavým příběhem proto není:
„EU zakazuje zahraniční účty.“
To by bylo příliš zacházející.
Zajímavější je skutečný vývoj.
Evropa vytyčuje u určitých finančních služeb ze třetích zemí jasnější regulační hranici.
Banky ze třetích zemí se musí rozhodnout, zda a jak chtějí v budoucnu na evropském trhu působit.
Pro investory tak vzniká důležité rozlišení:
Kde leží můj majetek?
Co právně vlastním?
A vůči komu mám pouze pohledávku?
Euro na bankovním účtu je pohledávka vůči bance.
Státní dluhopis je pohledávka vůči státu.
Plně alokované fyzické zlato může být naproti tomu přímým vlastnictvím.
To nečiní jedno automaticky lepším než druhé.
Ale činí je to fundamentálně odlišnými.
Rozhodující otázka proto nezní pouze, kde majetek leží – ale v jaké právní formě jej člověk vlastní.
Zůstaňte prozíraví
Váš Helge Peter Ippensen